Historie Bochoře
Obec Bochoř leží v úrodné rovině Malé Hané, v oblasti v minulosti zvané Zábečví, 5km jihovýchodně od Přerova, v nadmořské výšce 205m. Název obce lze v historických písemných pramenech zaznamenat ve třech jazykových mutacích. Starořecký název z poloviny 15.století známe ve tvaru "Bochorz", v 17.století je užívaná i forma "Bochorž". Z roku 1502 je doložena již dnešní podoba názvu "Bochoř", v 18. století se objevuje i podoba "Pochorz". Z jazykového hlediska má název obce původ v osobním jméně Boleslav, v jeho zkrácené staročeské podobě "Boch", opatřené příponou -or, s výsledným tvarem "Bochor". V přeneseném významu to znamená majetek Sochorův. První skutečná zpráva o Bochoři vychází z listiny kláštěra cisterciáků na Velehradě, vydané 21. prosince 1249. V ní Arkléb mladší a Vítek, bratři páni z Dubna, společně se svou matkou Budislavou, dosvědčují před soudci v Přerově, že jejich otec Arkléb z Dubna "hodlaje nastoupit cestu veškerého těla, ačkoli trpěl s těžkou nemocí, přece však při zdravé mysli, učinil za přítomnosti svědků zákonité pořízení poslední vůle a též mezi ostatními obdarováními poloviční díl Bochoře, ležící v kraji přerovském, a vesnic Újezdi (tj.Újezdce), Vlkoše a Musnic (tj.Horní Moštěnice), zděděné od svých dědů, s polnostmi obdělávanými i neobdělávanými, sennými loukami, pastvisky, hvozdy, lesy, rybníky a dalším příslušenstvím, velehradskému klášteru daroval na věčné držení". Nadace pana Arkléba z Dubna trvala v Bochoři až do roku 1542 a rozdělila obec majetkem i církevní správou po dlouhou dobu na dvě poloviny. Strana obce k západu byla klášterní a příslušela farou do Přerova. Strana východní, zvaná "zpupná", neboť přecházela ve vlastnictví zemanských rodů, patřila pod faru vlkošskou. Zatímco majetkové rozdělení Bochoře skončilo za pánů z Ludanic v 16. století, církevně zůstala obec rozdělena až do roku 1884, do osamostatnění bochořské farnosti. V neklidném 15. století vstoupil do majetkových poměrů kláštera sám císař Zikmund, který statek v Bochoři, pod záminkou ochrany klášterního majetku zastavil Petru ze Sovince. Ve skutečnosti tím císař vyřešil svůj vlastní dluh, jež k této osobě měl. Podobně i český král Jiřík z Poděbrad v roce 1461 rozhodl odoživotním užívání klášterního majetku v Bochoři ve prospěch Jana z Rokytnice a jeho dědiců. Nakonec se 4. července 1542 klášter zříká veškerých práv ke statku v Bochoři, která převádí na zemského hejtmana Václava z Ludanic a na Chropyni. Tím působením cisterciáků v Bochoři uzavřelo. Rovněž druhá polovina vsi, strana "zpupná", procházela od roku 1294 držením různých zemanů. Z nich jmenujme Friduše z Línavý, původem ze Slezska, který se usadil na Moravě a zde počátkem 14. století vystavěl hrad Helfštýn. Proslul jako loupeživý rytíř, který vedl válku se samotným českým králem Janem Lucemburským. Po porážce byl vzat na milost a vstoupil do královských služeb. V Bochoři držel Friduš se svým bratrem Gunterem a sestrou Alžbětou majetek v roce 1349, který odkázal svým vnukům. Rod držel statek i v sousedních Věžkách, kde jeho příslušníci jako schudlí zemané dožili. V roce 1373 měl v Bochoři majetek Friduš z Drahotuš, který vedl spor s dalším sdejším vlasníkem Herešem z Rokytnice poté, co Fridušovi poddaní posekli neprávem louky pána z Rokytnice. Dcera Friduše, Eliška z Drahotuš, řeholnice u augustiniánek v Olomouci, vešla ve spolek na svůj podíl majetku v Bochoři s Ješkem Puškou z Kunštátu. Po smrti Friduše z Drahotuš v roce 1389 přechází jeho majetek v Bochoři na Kuníka z Drahotuš. Ten seděl na vlkošské tvrzi a jak víme, v roce 1408 pohnal Jana z Rokytnice k soudu za napadení a vyloupení své tvrze. Kuník co by poručník pastorka Viléma z Podštejna, poté co prodělal jeho peníze, musel statek soudním rozhodnutím připsat svému bývalému chráněnci. Tot se stalo v roce 1416. Na statku však setrval, neboť se oba na směmu v Praze zavázali, že budou po šest let podporovat reformní husitské snahy na svých statcích a umožní kázání slova Božího. V letech 1413-1420 probíhala malá "domácí" válka mezi lidem pánů Kuníka z Drahotuš a Ješka z Kunštátu, která byla odrazem sporu obou zemanů o louku. Vyhrál pan Ješek, sporná louka setrvala u jeho bochořských statků a nazývala se poté Puškova. Po Vilémovi z Podštejna dědila majetek v Bochoři jeho sestra Eliška z Podštejna, která ho ve spolku připsala manželovi Jakubu z Blažejovi. Jeho dcery se provdaly za bratry Jindřicha a Hynka z Choltic a v roce 1464 je vzaly do spolku na své majetky v Bochoři. Za pánů z Choltic jsme zpraveni o sporu kolem robot. Spor vyvolala skutečnost, že klášterní polovina obce měla před rokem 1480 tak malé robotní povinnosti, že byla nazývaná někdy i nerobotnou. Tento stav zapříčinil, že ze strany "zpupné" předstoupili před svou vrchnost poddaní z Bochoře, aby jim bylo ulehčeno a měli se stejně dobře jako jejich sousedé na nerobné kolášterní straně. Tak se i stalo a v lednu 1480 páni z Choltic osvobodili své poddané od roboty za roční plat a odvoj jistého počtu slepic, vajec a chmele dvakrát ročně o sv. Jiří a sv. Václavu.
Od pánů z Choltic, ale i od jiných majitelů statků v Bochoři od Jana Císaře z Hliníku a Zuzany z Heinzdorfu, skupuje na počátku 16. století veškerý majetek na zpupné části Bochoře Hynek z Ludanic na Rokytnici. Veškerá práva na statky si posléze nechává potvrdit v lednu roku 1502 českým králem Vladislavem II. Jagelonským.
Podobně postupovali páni z Ludanic i na klášterní straně, až se jim podařilo scelit veškerý majetek nejen v Bochoři, ale i v okolí, do uceleného panství. Panský rod Ludaniců pocházel ze Slovenska, odkud se přistěhoval na Moravu v 15. století. Zde svého vrcholu dosáhl v osobě zemského hejtmana Václava z Ludanic, který držel i Bochoř. Statky pánů z Ludanic byly značné. Vlastnili Chropyň, Helfštýn, Lipník a na Rokytnici měli svou rodinnou hrobku. Jak je známo, poslední potomek rodu, dcera Kateřina, se provdala za Petra Voka z Rožmberka v roce 1580. Poslední mužský člen rodu Jan z Ludanic zemřel v roce 1568. Na tohoto Jana z Ludanic si stěžovali bochořští poddaní až u císaře Ferdinanda I., že od nich vrchnost žádá více roboty, než jsou povinni konat. V srpnu 1561 došlo k vyšetřování, leč podle zemských desek, kam byl bochořský majetek předchůdci zanesen, nesledalo chybu a povinnost bochořských poddaných robotovat byla potvrzena. Jan z Ludanic prodal ještě před smrtí v roce 1568 v Bochoři Vratislavovi z Pernštejna, který však téhož roku převedl majetek na hejtmana markrabství moravského, pana Hanuše z Biskupic. O něm je známo, že vystavěl v Chropyni renesanční zámek, který nazval Nový Haugvicov, a učinil z něj centrum panství. Zajížděl často k léčení do bochořských lázní. Chropyňský statek včetně Bochoře prodal Hanuš Haugvic v roce 1581 dvorskému úředníku Janu Purgardu Čerčinskému z Kácova. V roce 1595 získala chropyňský majetek jeho sestra Kunka Čerčinská z Kácova, která ho prodala ještě téhož roku Bernardu Pražmovi z Bílkova. Rod Pražmů patřil ke starodávným moravským rodům s původem v Chudobíně u Litovle. Za jejich působení byl v Bochoři zřízen poplužní dvůr s velkým ovčínem, kde se chovalo později za působení biskupů 400 až 500 ovcí. V roce 1615 bratři Karel a Šebor Pražcové prodali veškeré chropyňské statky, které zahrnovali zámek Nový Haugvicov se dvorem, pivovarem, mlýnem, městečkem Chropyní, dále vsi Zářičí, Bochoř se dvorem, Vlkoš s kostelem, Plešovec, Žálkovice s kostelem, Bezměrov se svobodným dvorem, Hradisko s kostelem a mlýnem a Zlobice, to vše v ceně 153tisíc zl., Olomouckému biskupu a kardinálu Františkovi z Ditrichštejna. Pod správou biskupských, od roku 1777 pak arcibiskupských úředníků, setrval Bochoř jako součást chropyňského panství a později od 18. století kroměříského velkostatku, až do zrušení poddanství 7. září 1848 a zavedení obecní samosprávy v roce 1850.
Obec se v období samosprávy vyvíjela nadále jako tradiční zemědělská vesnice. Teprve od poslední třetiny 19. století se poměry mění. Hlavní příčinou změny je zahájení provozu železnice a počínající rozvoj Přerova jako průmyslového centra. Přílivem drážních zaměstnanc narůstá počet obyvatel, lidé vyhledávají práci i mimo zemědělství v průmyslových podnicích. V roce 1892 proběhlo v katastru bochořské obce scelování pozemků, jako jedno z prvních na Moravě.
